O tom, že v amazonských pralesech se skrývají netušená bohatství, jistě slyšel již každý. Vědci, lékaři a botanici z celého světa upírají své zraky k dosud neprobádaným rostlinným druhům, které slibují zázračné účinky na lidské zdraví. Bájný lék na všechny neduhy světa se sice zatím nalézt nepodařilo, jisté však je, že snad každá rostlinka pocházející z Amazonie představuje skutečnou pokladnici fascinujících schopností.

Jako třeba řemdihák plstnatý, známý spíše pod svým domorodým názvem vilkakora (vilcacora), nebo lidově také jako kočičí dráp či unkárie. Ať už vám jedno ze čtyř jmen něco říká či nikoliv, každopádně stojí za to věnovat vilkakoře víc pozornosti.

V dobré společnosti

Z hlediska systematiky náleží vilcacora do čeledi mořenovitých, což je skupina obvykle popínavých rostlin (zejména dřevin) vyskytujících se spíše v exotických oblastech. Z našich končin je známá třeba mořena barvířská, která se v minulosti hojně využívala pro získávání červeného barviva k barvení látek, popřípadě svízel nebo mařinka vonná.
Mimoto však čeleď mořenovitých zahrnuje celou řadu zástupců rostlin obsahujících různé alkaloidy a jiné látky s potenciálním farmaceutickým účinkem. Za všechny jmenujme třeba chinovník, známý jako zdroj přírodního antimalarika chininu, nebo kávovník, který jistě netřeba představovat. Vilcacora mezi svými příbuznými však rozhodně nezapadne. Naopak, její účinky na lidské zdraví je v mnoha ohledech předčí.

Vilcacora zblízka

Na první pohled vypadá vilcacora poměrně obyčejně, takže by málokoho napadlo očekávat od ní nějaké mimořádné vlastnosti. Roste volně v deštných pralesích na horských svazích Jižní a střední Ameriky a jedná se o popínavou liánu, která zhruba po dvaceti letech života postupně zdřevnatí. Právě kůra je potom z celé rostliny nejcennější, spolu s kořenem se sbírá a dále využívá. Dáme-li řemdiháku prostor, postupně doroste až do třicetimetrové délky. V době květu se objeví kulaté fialové květenství připomínající květ naší pažitky.

Svatá léčivka

Místní indiány znají vilcacoru odnepaměti a jsou si moc dobře vědomi toho, co dokáže – zato k Evropanům se dostala teprve v 19. století díky misionářské činnosti. Původní obyvatelé vilcacoru užívali k léčbě nejrůznějších lidských neduhů. Ne nadarmo znamená její pojmenování v domorodém jazyce doslova „svatá rostlina“.
V současné době se vilcacora intenzivně zkoumá a laboratorně bylo odhaleno již desítky účinných tříslovin, alkaloidů a dalších látek v ní obsažených. Dokonce i mnozí lékaři, kteří jinak bývají k alternativní medicíně spíše skeptičtí, již shodně potvrzují zázračné účinky této peruánské liány. Vypadá to, že vilcacora je snad všemocná. Poradí si se záněty, je účinná při léčbě astmatu, oparu či žaludečních vředů a spekuluje se o tom, že dokáže porazit dokonce i rakovinu. Je prokázáno, že posiluje imunitní systém a z toho důvodu se doporučuje její preventivní používání.

Jak ji připravit

Použití vilcacory je velmi snadné. Již jsme zmínili, že nejvíce se využívají kůra a kořeny. Z nich lze připravit jednoduchý odvar – standardní recept doporučuje použít tři lžičky sušené rostlinky na jeden litr vroucí vody, který následně necháme louhovat asi 25 minut. Takto připravený nápoj pak můžeme konzumovat de facto v libovolné množství, nejsou totiž známy žádné negativní vedlejší činky používání vilcacory. Ale pozor – nedoporučuje se těhotným a kojícím ženám.
Vilcacoru můžeme používat i zevně – hodí se jako jemný přírodní přípravek vhodný pro ošetření chronických kožních onemocnění nebo drobných ran. Postižené místo několikrát denně natřete odvarem z rostliny.